Víra a náboženství

Uctívání nějakého konkrétního Boha není nezbytně nutné. Nejdůležitější je, že člověk věří v něco, co mu pomáhá překonat chvilky v těžkých životních situacích.

Náboženství a víra

V dnešní uspěchané době si jen asi málokdo z nás najde čas na nějaké to duchovní odpočinutí. Což je opravdu škoda - dobrá duchovní hygiena přináší pocit úlevy, odpočinku a nabití pozitivní energií.

Většina dnešních mladých lidí při vyslovení pojmu „náboženství" nebo „Bůh" pociťuje nepřekonatelný odpor. Mladí lidé zpravidla spojují náboženství a Boha s pravidelným nedělním chozením do kostela se svou babičkou či dědečkem.

Je tomu opravdu tak, že v Boha věří větší procento starších lidí, než lidí mladých a mladistvých. Na vině bude zřejmě uspěchaná doba a také výchova.

To, že věříme v Boha (jakéhokoliv) je rozhodně pozitivní. Spousta mladých lidí časem přijde na to, že mít něco nebo někoho („našeho Boha"), ke komu se uchylujeme a „modlíme" se k němu, není vůbec k zahození.

Nemusíme věřit a modlit se k nějakému konkrétnímu Bohu. Naprosto postačí, když budeme mít něco, nebo někoho („našeho Boha"), kdo bude naší neviditelnou oporou a ochráncem.

Vždyť existuje řada naprosto odlišných náboženství, které uctívají odlišné Bohy s naprosto odlišnými vlastnostmi a schopnostmi. Tak proč bychom si nemohli klidně vytvořit svého „Boha", který bude fungovat jako náš soukromý pomocník?

Senior a víra

Většina lidí se starším datem narození byla vychovávána ve víře a k víře byla vedena od malého mala. Vždyť i náboženství bývalo ve škole povinným předmětem.

S příchodem důchodu a často také samoty by senioři neměli zanedbávat ani svou duchovní očistu - o své duchovno by měli pořádně pečovat. Nejen, že to vyplní volný čas, kterého mají senioři opravdu dostatek, ale pomůže jim to také najít například smysl jejich života.

V seniorském věku se často stává, že zůstáváme upoutáni například na lůžko, nebo také trpíme zhoršenou pohyblivostí. To však vůbec nebrání tomu, abychom si svou víru i nadále „pěstovali".

Není nezbytně nutné pravidelně navštěvovat našeho pana faráře při jeho nedělní mši. Důležité je, že si své duchovní hodnoty dokážeme uchovat a dokážeme je rozvíjet například i z našeho domova.

Takže ať již vyznáváme jakékoliv náboženství, věříme v jakéhokoliv Boha, rozhodně bychom s příchodem stáří neměli zapomínat, že i duchovní hygiena je nepostradatelnou součástí našeho života.

Určitě každý z nás někdy pocítil úlevu, když si se svým Bohem promluvil o svých problémech. Každý z nás také určitě zažil, když se mu splnilo něco, po čem opravu toužil, že poděkoval Bohu, nebo prostě někomu nebo něčemu, v co věří (aniž by si člověk třeba uvědomoval, že vlastně v něco vůbec věří).

A co si budeme povídat, my senioři, přece potřebujeme nějakého tichého společníka, který nám bude stát na blízku a kterému se budeme moci kdykoliv svěřit se svým trápením.