Potíže s močením a jejich léčba

Pokud lékař řekne, že pomočování patří k věku a nelze ho řešit, není to pravda. Inkontinenci a časté nucení na močení lze v dnešní době efektivně řešit.

Inkontinence a časté močení

Zná všechna veřejná WC ve městě. Uprostřed důležitých porad se omluvně usměje a prchá. Náhle ukončuje telefonáty. Málo pije. Jestli tahle charakteristika platí na vašeho kolegu, přítelkyni nebo na vás, může diagnóza znít: OAB.

Časté močení u žen

OAB - OverActive Bladder - neboli hyperaktivní močový měchýř je nemoc nová. Ačkoli její příznaky provázejí lidstvo snad od jeho počátků, do seznamu uznávaných diagnóz ji mezinárodní odborná společnost urologů zařadila až v roce 2002.

Časté urgence, tedy neovladatelné nucení na močení, ať už s inkontinencí, nebo bez ní, výrazně snižují kvalitu života nemocných mužů i žen. Je nutné, aby byla diagnóza OAB stanovena podle platných kritérií a pacienti včas adekvátně léčeni.

Podle výzkumů trpí syndromem hyperaktivního močového měchýře v evropských zemích 16 až 19 % populace. Je to častější onemocnění než diabetes, astma, deprese nebo angina pectoris.

Pacienty s inkontinencí jsou ženy i muži

Postihuje stejně muže jako ženy, ty se ale častěji léčí. Asi 40 % případů zůstává nediagnostikováno. „Nemocní většinou čekají s vyhledáním pomoci půl roku, rok, protože se za své problémy stydí. Nechtějí o nich hovořit," říká náš přední odborník profesor MUDr. Michael Halaška, DrSc. „K lékaři je vyžene až strach, že se jedná o něco vážného, třeba rakovinu."

Léčba inkontinence

Přestože i dnes pacienti, kteří se odhodlají jít k lékaři, často slyší: „Paní (pane), s tím se nedá nic dělat, to je věkem," opak je pravda. Hyperaktivní měchýř není příznak stáří a je to léčitelné onemocnění.

Základní je terapie prostřednictvím léků. K užívaným anticholingerikům, které blokují muskarinové receptory, ale nejen v močovém měchýři, takže můžou mít nežádoucí účinky, jako jsou sucho v ústech, zácpa, rozmazané vidění apod., přibyly v poslední době další, jež působí selektivně. Výskyt vedlejších účinků je v jejich případě mnohem nižší. Pacienti je lépe snášejí, a léčbu tedy nepřerušují.

Významnou roli má i terapie vedoucí ke změně chování pacientů. Lékař se snaží odstranit nežádoucí návyky nemocných, doporučí jim optimální pitný režim a „trénuje" s nimi močový měchýř.

Existují také „měchýřové pacemakery": do zad nemocného se blízko nervu, který řídí funkci měchýře, umístí malá elektroda. Procházející elektrický proud pak ovlivňuje jeho činnost.

Když žádná z vyjmenovaných léčebných metod nefunguje, nastává čas pro chirurgii. Vložením části střeva do jeho stěny je možné operativně zvětšit objem měchýře. Jiná, poměrně nová technika používá injekce botulotoxinu, které se vpichují do stěny měchýře. Botulotoxin blokuje nervy stimulující svalovinu.